Neúnavně rostoucí množství harmonizovaných norem často vzbuzuje pocit, že národní certifikace jsou minulostí. Je to hlavně nepříjemné překvapení pro distributory, kteří se rozhodnou dovážet stavební výrobky například z Polska a Německa, kde tyto výrobky bez problémů legálně fungují. Tato konkrétní situace je právně velmi zajímavá, jelikož dle zákona by teoreticky nemělo být požadováno další české národní posouzení, pokud výrobek byl certifikován například v Polsku podle polských norem. Praktická aplikace zákona je ale problematická, jelikož distributor nemá v ruce žádný „český dokument“, kterým může prokazovat shodu se zákonem.
Jasnější už je situace, kdy český výrobce uvádí výrobek na český trh. Pokud existuje harmonizovaná norma, nastupuje cesta vedoucí ke značce CE.
Pokud harmonizovaná norma neexistuje, je potřeba zkontrolovat seznam tzv. stanovených výrobků. Ten se nachází v nařízení vlády 163/2002 Sb. v platném znění. Výrobky ze seznamu musí být povinně certifikovány v národním systému! Poté výrobce musí vydat Prohlášení o shodě, kde nejsou uvedeny žádné vlastnosti výrobku – na rozdíl od „evropského“ Prohlášení o vlastnostech.
Zajímavé je srovnání se Slovenskem, které má v tomto modernější legislativu – podle způsobu certifikace se vystavuje buď “Evropské” Vyhlásenie o parametroch nebo “Slovenské” SK Vyhlásenie o parametroch. Forma dokumentů je prakticky totožná, což je logické. V České republice bude podobnost spíše ve výši pokuty, které bude udělena při nesplnění požadavků té či oné legislativy.
Česká legislativa je v této oblasti zastaralá a již docela dlouho čekáme na Zákon o stavebních výrobcích, který je navržen tak, aby sbližoval Evropské a “naše” národní postupy. Bohužel to vypadá, že toto téma není pro politiky zajímavé a proto stále čekáme.
Nejčastější chyby v Prohlášení o vlastnostech
Václav Hadrava