Obor stavebnictví je přeplněn certifikáty všeho druhu. Dokumenty, které jsou „v oběhu“ se od sebe ale značně liší – nejen formou a obsahem, ale také legislativním statusem, důvěryhodností a v neposlední řadě vůbec smyslem a důvodem jejich existence.
Současně „fungující“ praxi bych vyjádřil asi takto: „Jedna strana chce vidět něco a druhá strana většinou ukáže něco.“ Pokud to převedeme do matematické rovnice, vyjde nám, že „něco = něco“, tedy shoda – a život jde dál. To funguje za předpokladu, že všichni zúčastnění rezignují na nějaké další zkoumání, které jim ubírá čas.
Běda ale, pokud se někdo začne zajímat o detaily. Při důkladnější analýze často přichází vážný problém, když se ukáže, že není doloženo, co má být a existuje vážná překážka pro plnění smlouvy nebo třeba kolaudaci stavby. Velkým problémem je také zapojení státního orgánu, který se nejen vyzná pravidlech, ale ještě navíc může trestat.
Zajímavý je také střet „východního“ a „západního“ stylu podnikání a prezentace. Česká republika je přesně tam, kde ji najdete na mapě – tzn. blízko západu, ale ještě součást východního světa. Nám se zdá nepochopitelné, proč Němci požadují jakési nesmyslné dokumenty, když my víme, že to je k ničemu. Jenže i kdyby je nečetli, minimálně otestují naši profesionalitu – jestli víme, o co jde, jestli si to umíme obstarat a korektně odprezentovat.
Dvě minuty dějepisu
Během socialismu se v ČSSR zakládalo posuzování stavebních výrobků na zkouškách podle poměrně robustní sady norem ČSN, které obsahovaly konkrétní požadavky na vlastnosti výrobků. V porevoluční době prošlo odvětví posuzování výrobků stagnací, aby koncem devadesátých let vznikl základ dnešního způsobu posuzování. Problematickou implementací problematické evropské směrnice 89/106/EHS vznikl složitý systém různých zákonem požadovaných posouzení a certifikací, který navíc nebyl stoprocentně kompatibilní s další legislativou. Přístupem do EU došlo k rozkošatění o další evropsky harmonizované postupy, čímž se celý systém posuzování a certifikace stavebních výrobků stal (nejen) pro laiky prakticky nepochopitelným.
V nedávné době prošlo evropsky harmonizované posuzování stavebních výrobků velkou změnou, která spočívala ve zrušení směrnice 89/106/EHS a nahrazením nařízením 305/2011. Česká legislativa ale opět zůstala o krok pozadu a odlišnosti principů v evropském a národním posuzování působí nové komplikace.
Zásadním trendem je deklarace vlastností výrobků bez hraničních hodnot. Evropský princip certifikace je založen na filozofii ověření jakékoliv úrovně vlastnosti bez hodnocení shody s požadavkem. Ve výsledku tedy certifikát vypovídá velmi málo o kvalitě výrobku a možnosti použití výrobku ve vztahu k požadavkům návrhových a prováděcích norem či jednoduše obvyklé praxe. Systém totiž předpokládá, že při výběru a návrhu výrobku bude kompetentní osoba hodnotit vhodnost konkrétního výrobku podle výsledků posouzení a deklarace výrobce. Proto je tak důležité se v problematice orientovat, pouhá existence certifikátu totiž zajišťuje příliš málo.
CE značka – vše je jinak, než byste si mysleli
Certifikace pro ČR – ne vždy jsme Evropa
Václav Hadrava